Včera jsme v pražském Rudolfinu navštívili výstavu fotografií od Rineke Dijkstra, Holanďanky věnující se portrétům obyčejných lidí.
Obrázků tam není mnoho, ale o to jsou působivější. Co přesně uvidíte, se dočtete na oficiálních stránkách výstavy. V tomto článku se dozvíte, proč jsem ho zařadil do rubriky, pojednávající o hudbě.
Kromě fotografických portrétů totiž na výstavě můžete shlédnout také videoportréty. Vidíte lidi, kteří několik dlouhých minut stojí nebo tančí před kamerou. A zatímco fotografie může lhát, takovýto nahý a nepřikrášlený záznam nikoli.
Kromě fotografických portrétů totiž na výstavě můžete shlédnout také videoportréty. Vidíte lidi, kteří několik dlouhých minut stojí nebo tančí před kamerou. A zatímco fotografie může lhát, takovýto nahý a nepřikrášlený záznam nikoli.
A tento záznam natočila autorka v britském tanečním klubu roku 1995. Vidíme více či méně zbořené teenagery, kteří tančí před kamerou. Například drsná militantně vypadající raverka, která zachovává kamenou tvář - na fotografii by vypadala ostře, bez emocí. Ale na videu můžeme zahlédnout, že jí po tváři přeběhne úsměv, což celý portrét posouvá do úplně jiné roviny.
A hudební pointa výstavy - výše zmiňovaný videozáznam je doprovázen autentickou hudbou. Po dlouhé době jsem slyšel hudbu, která mne v patnácti odkojila! Pořádně tvrdý, primitivní rave, žádný načinčaný housíky! Kdybych to poslouchal o něco déle, asi bych začal tancovat taky:-)